Březen 2014

Jarní přestávka

9. března 2014 v 21:47 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Už dlouho jsem nebyla nemocná... Vážně, nechápu, c se to najednou děje. A tak jsem na návštěvě u přítele a ležím tu v kapesnících s teplotou, čtu si Krásné a sleduju Mad Men... Vlastně - dělám úkol na cvičení - ach jo.

Doufám, že prokrastinujete o trošinku méně.

Každopádně i přes všechno to ostatní je tu JARO. Miluju květiny a tím naprosto chápu i japonskou květinovou obsesi. Ota mě vzal k jednomu zámku, co je kousek odtud. Má krásně upravenou zahradu, nové květiny v záhonech jsou ještě pod hlínou, ale fontána je už čistá a tryská. Zámek je krásně upravený a v parku pod kopcem kvetou miliony bledulí, o něco méně sněženek, petrklíčů a krokusů...





A co budoucnost?

6. března 2014 v 22:41 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Jak se daří?

Mně se daří dobře i příšerně zároveň. Abych to nějak zkráceně vysvětlila...

Na povrchu je mi skvěle. Hlavně, když nemusím nad ničím přemýšlet - jen když vypnu a žiju. To je super, ale v té chvíli zapomínám na povinnosti, realitu i kreativitu. Existuje jen ta jediná dlouhá chvíle, kdy se můžu smát, snít i být sama sebou.

A pak přijde splín. Nemůžu to asi nazvat jinak... Možná je to i deprese. Moje vnitřnosti se obrací, chce se mi zvracet, začnu se potit a z očí se mi derou slzy. Zase nic nedělám. Jen sedím a jsem nešťastná. Nedokážu se přinutit dělat cokoliv do školy... Místo práce utíkám do náruče spánku. Jak dlouho to dokážu ještě dělat? Nemůžu kreslit, psát dopisy, plnit úkoly na cvičení, psát maily, programovat bakalářku ani vést vážnější diskuzi. Z toho všeho je mi ještě hůř. Jen sedím a serfuju na netu... A moje vnitřnosti strašně bolí.

Otázka je ale co dál? Dopíšu bakalářku? To asi ano... Ale mám na to jít dál - nebo spíš je to doopravdy to, co chci? Říkám si stále - ano, sice v tom nejsem nejlepší a rozhodně nejsem inovativní nebo někdo kdo vymyslí přelomový objev. Ale nejsem úplně nejhorší. I to, že jsem vlastně ve třetím ročníku na informatice je úspěch. Ta práce pak není špatná... Je i dobře placená, flexibilní.

Docházím ale k názoru, že nechci být ajťák, ale chci ty peníze, takže se budu snažit být ajťák.

Víte, jsem hrozně demotivovaná a bojím se budoucnosti. Je spousta věcí co mě baví, docházím i k názoru, že by mi vlastně nevadilo žít někdy v úplně jiné době, kdy byla společnost svázanější, jednodušší, konzervativní.
Možná, kdybych byla větší snílek a nesnažila se vyhovět nárokům okolí, nesnažila se být taková, jak si mě vždycky všichni představovali, nesnažila se tvářit, že chápu například Fourierovu transformaci, bych byla úplně na jiné škole, úplně s jinými lidmi. Ale to bych zase nepoznala Otu.

Kdybych tak mohla tři dny v týdnu být ajťák a zbytek být Temi. Péct dorty, kreslit komiksy, psát poezii, radit lidem s oblečením, zprostředkovávat večírky, šít šaty, vázat květiny, malovat obrazy, tančit nebo pořádat festivaly.

Ale proč vlastně ne? Možná proto, že se bojm, že to nevyjde. Bojím se rozhodnutí, co mi moc ovlivní život. Bojím se rozhodnutí, co ovlivní život jiným lidem. Bojím se, abych nezklamala své okolí. Bojím se, že nebudu moct žít tak pohodlně. Bojím se, až nemůžu dýchat a moje vnitřnosti bolí. Až se mi zdají noční můry a brečím do polštáře. Nepotřebuju radu... ani útěchu. Ale popravdě nevím, co dělat, ani co doopravdy potřebuju.