Červenec 2012

Random post

26. července 2012 v 15:34 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Jak se máte? Já jsem pořádně unavená... Pořád se něco děje... A je to nějaké rychlé. Chci toho napsat víc, ale asijsem zapomněla. Tak se aspoň koukněte na Paulieho, jak pěkně pije čaj:D



Snídaně na vrcholku světa

11. července 2012 v 4:08 | Temi |  Náhodné
"Jo, dneska bude výbornej den," pochvalovala si.

Ale jak to jeden mohl vědět? Když vstanete v létě tak, že je ještě tma, tak je něco špatně. S vámi, s vaším okolím, nebo se světem.

Vylezla z postele a rozhrnula závěsy. Tma. Nohama nahmatala chlupaté trepky a spokojeně do nich zapadla.

"Víš, že je to vlastně jetý?" To mluvila pravděpodobně k vlastnímu odrazu v zrcadle. "Takhle brzo vstávaj jen nějací utečenci, blázni a taky dělníci. Brr, nemohla bych bejt dělník. Dělaj v továrně tvrdou práci a tak-" začala si zuřive rozčesávat husté, kaštanově hnědé vlasy. Venku byla stále černočerná tma, takže si v koupelně musela rozsvítit.

Při čištění zubů hypnotizovala skvrnu, která tu už byla několik generací. Potom si opláchla obličej a namazala ho nějakou výživnou mastí. "Jo, říkali mi: Ty seš blázen, Lori, jet přes půl země jen kvůli nějakýmu baráku. Ale oni to nechápou. Nikdo z nich, ani jeden jedinej, by nemoh bejt spisovatel. Radši jezděj surfovat. To nechápu zas já."

Vrátila se zase do pokoje, venku začali zpívat ptáci. "Nesnáším hotely, jsou zatuchlý, prostě smděj," mumlala, když se přehrabovala ve starém kufru. Vytáhla doopravdy zajímavou směsici oblečení. Chvíli se rozmýšlela mezi něčím, co vypadalo jako košile, které někdo ustřihl rukávy, a žlutými ponožkami.

Venku za oknem se zatím začíná lámat tma. Jestli se tedy může vůbec tma lámat. Křup, křup, křup. A ptáci taky přidali na hlasitosti. Ale pokoj je už prázdný, Lori stojí u dveří a naposled si prohlíží prázdný pokoj. V ruce má svůj kufr, ve kterém je jistě spousta podivuhodných věcí, třeba ty chlupaté trepky. A rozhodně i žluté ponožky a upravená košile, protože ani jedno nemá na sobě. Je totiž oblečena docela elegantně - má černé minišaty a vlasy si spletla do drdolu na temeni hlavy.

V ulici jezdí popelářská auta a vyvážejí odpad, jsou tři hodiny čtyřicet osm minut. Lori dělá dlouhé kroky, na hotel se ani neohlédne. Ale vlastně není ani na co hledět, jeden obyčejný hotel. Jeden by vlastně řekl, že všechny tyhle levné hotely vypadají stejně. Nikdo neví, jestli to náhodou není pořád jeden a ten samý putující po zemi v přestrojení. Nemají snad všechny skvrnu vedle zrcadla od něčeho, co může být chilli omáčka stejně jako krev, blikající žárovkou a prošlapaný koberec v té nejskvělejší šedé.

Tři padesát dva, Lori zabočuje a přechází ulici. Vydává se doleva, doprava a konečně dospěje ke svému cíli. Právě včas, obloha se začíná mírně rozjasňovat. Nebude to trvat dlouho a bude svítat.

"Miluju hotely," povzdechne si tiše a vchází krásnými dveřmi do haly. Recepční se na ni unaveně podívá.
"Máte tu kavárnu na střeše? Miluju kavárny na střeše!" řekne vesele. Samozřejmě ví, že tu takovou kavárnu mají, takže snad jen ze slušnosti čeká na pomalé a unavené přikývnutí.

"Výtahy jsou vpravo," řekne ještě unavený recepční, ale Lori už vyrazila směrem k nim, takže jen zavrtí hlavou. Tohle je totiž asi jen sen, pomyslí si jistě.

Cink. Kavárna v šedesátém pátém nadzemním podlaží je skoro prázdná. "Brý ráno," zatrylkuje Lori na čišníka za pultem. "Musím říct, že vypadáte vo dost živjejc než ten dole." Směje se zvonivým smíchem. Mladík za pultem se nervózně usměje, ale Lori ho už dále ignoruje. Jsou čtyři hodiny ráno a co nevidět začne vycházet slunce. už teď se světlo začíná rozlévat po obloze.

Lori se usadí ke stolku, který je hned u velkého okna. Je zde doopravdy nádherný výhled. Jako na vrcholu celého světa. "Byl byste tý lásky a zhasnul? A taky bych si dala dvojtou kávu, pořádně silnou, a k tomu mlíko. Žádnej cukr. A pak jestli máte třešňovej koláč."

Jen položit tác a zmizet, to byly praděpodobně myšlenky mladého čišníka, ale Lori si ho všimne. "Děkuju, ale nezhasnul jste světlo. Pak je to totiž krásnější."

"Ale co?"

"Východ slunce přece!" koukne se na něj pobaveně. "Nechceš si přisednout? Stejně tu nikdo není. Doufám, že ti nevadí, že ti teď tykám, stejně nemůžeš být o moc starší než já..."

Tmavovlasý mladík se rozhlédne a s povzdechem usoudí, že vlastně nemá na vybranou. A ta holka je vlastně celkem hezká. Vlastně je docela celkem hodně hezká.

"Ehm, já jsem..."

Ale Lori si dá prst před ústa a mírně se usměje. Pak pokyne hlavou k oknu. Venku začíná svítat, z kávy se kouří a začíná nový den.

(Inspiroval mě dávný komentář Rowie k jednomu z mých článků, takže jestli to čte, tak jí děkuju. Snídaně na vrcholku světa. Proto jsem dneska nešla spát, abych viděla svítání. Svítání v létě je totiž nejlepší zážitek n_n)

The Beatles - Good Night

11. července 2012 v 2:59 | Temi |  Hudba
Haha 3AM, good night, fellas!

Letní nostalgie a taky melouny

11. července 2012 v 2:45 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Když se po bezmála půl roce vrátíte na místo, kam jste chodili někdy i obden a vždycky jste se tam těšili, je to zvláštní pocit. Je to místo, kde byla zábava i hádky a všechno ostatní, co k takovým místům patří. A pak se samozřejmě něco stalo, nějaký zlom a vy jste tam přestali chodit. Ubíhaly týdny a měsíce a i když jste lidi, s kterými jste tam trávili tolik času, viděli, to místo tomu chybělo. A pak přišlo léto... Měla jsem dost smíšené pocity... A bylo to taky všechno zvláštně jiné. Naposled byla venku taková zima! Všichni měli tlusté svetry, kabáty, šály a čepice! Teď mají i stromy v okolí listy... Ale je to tam pořád stejné. Dětské hřiště, hluk ulice i klíče letící dolů z okna. A i když jsem se bála, že se to teď změní a to místo bude jiné... Ale jestli změnilo, tak k lepšímu. Sice je tu pořád něco z toho, co zapříčinilo tu dlouhou pomlku, ale já myslím, že to zmizí!

Jo a taky jsem dneska jedla spoustu sushi a meloun. Znáte to, když píšete o něčem konkrétním a najednou zjistíte, že vlastně píšete o něčem jiném? Možná se to stává jen mě. Spousta vzpomínek a jakmile chci zaznamenat jednu, myslím už na druhou a zaplete se tam i třetí... A pak nikdo neví, co čte... Jo, to je přesně ten důvod, proč jsou moje články někdy tak ujeté.

Vlastně jsem už nepsala pořádně dloho obsáhlejší článek! Kotě roste, spí mi za klávesnicí a nechává se drbat za uchem. Já se nezměnila, však mě znáte, stále stejná potrhlá holka, co by chtěla dělat umění. Spálila jsem si ramena a taky nos! Vypadám jak ten kresba ve stylu, co občas vidíte na deviantartu, kde se naschvál kreslí červený nos. A ten styl je děsivý, i když ho někdy uplatňuju.

Taky mi přišel pohled od staré spolužačky z gymplu. Píše mi snad každý rok... Už snad pět, šest let? Někteří lidi jsou prostě... milí. Vídám se s ní málo, ale vídám ji ráda. Naposled jsem ji potkala před nemocnicí a souhlasila, že se mnou půjde navštívit prarodiče. To bylo někdy v únoru? Ale možná se pletu.

A snad už poslední ze zvláštních věcí je, že si připadám, že patřím víc na fakultu informatiky než na své staré gymnázium. Ale popravdě, tam jsem nikdy, ale dopravdy nikdy, nezapadla.

PS: Tajemná komnata je znovu otevřena, nepřátelé dědice, mějte se na pozoru!

2NE1 - I LOVE YOU M/V

8. července 2012 v 14:09 | Temi |  Hudba

Happy Birthday, Ringo Starr!

7. července 2012 v 19:52 | Temi |  Náhodné

(náhodné)

6. července 2012 v 22:43 | Temi |  Náhodné
Roar, roar, Gryffindor, we're the voice you can't ignore! As you can see from this song we keep our spirit all year long!

Přátelství

6. července 2012 v 13:16 | Temi |  Náhodné
Je to výsada a snad i trest
je to rozhodnutí
co jednou donutí
lidi otočit své hlavy.

Je to slib
je to soucit
je to důvěra
je to smích i pláč

a nemáš zač.

Je to něco
co za to stojí
je to válka
které se lidi bojí.

Je to okno do parku
kde zvoní kolo
a štěká pes.

Je to slunčný den
i temná noc.

Je to přátelství
a je to snad moc?