Únor 2012


Konec speciálního zimního dne přestupného roku.

29. února 2012 v 22:24 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Máme rádi věci jen, abychom někoho ohromili? Ne, to ne. Máme rádi věci a jednáme tak, aby nás lidé obdivovali? Ne.

Celý život se snažím žít tak, jak bych chtěla žít. Dělám tolik chyb, jen kolik je to vůbec možné... Tolik chyb.

Zvladlé květiny ve váze, stále voní jarem.

Není to útok, není to obrana. A možná právě ti, kteří teď čekají, že je obviním, by měli zůstat klidní.

Nic, co děláme nás neopravňuje k tomu prostě prohlašovat, že jsme měli tohle rádi první. Pokud ovšem nevidíme, že ten druhý by to měl rád jen tak. Jen tak, aby ho snad lidé více brali.

Víte, že všechno, co děláme a říkáme, jsou jen činy a myšlenky lidí, které jsme v životě potkali, jejich kombinace. Vše, co jsme kdy četli a viděli. A právě tato kombinace je pro každého jiná a unikátní a to nás činí originálními.

Třeba já, momentálně bez jakékoliv zamilovanosti, dokážu psát zamilované básně, dokážu psát neslysly, co se mi nikdy nestaly a nestanou. Ale na jedno já čekám... A to na jaro.

Jaro, všichni my unavení tě potřebujeme.

A pokud zítra v záchvatu nízkého tlaku nespadnu pod tramvaj, tak tu stále budu.

Možná budu úplně sama, možná budu úplně sama v davu jiných lidí. Možná budu plakat, možná se budu smát. Budu tančit na hudbu, možná. Možná jen půjdu životem dál jako každý den, po těch dvacet let.

Zajíci, na viděnou, nenechme se oklamat a buďme prozíraví, vždyť pod lampou je největší tma.

Nadreálno

29. února 2012 v 21:47 | Temi |  Náhodné
Svět je plný různých typů lidí. A každý den, když zapadá slunce a svět se noří do tmy, tak se všichni rozprchnou do svých úkrytů. Jedna dlouhá noc... A tady to začíná.

Co si pamatuju, na rohu těch dvou ulic vždy stála kavárna, ale zdálo se, že byla vždycky zavřená. Zaprášená výloha, vybledlá a oloupaná barva na rámech dveří a oken... Cedule hlásající jméno kavárny, jestli ještě nějaké měla, byla schovaná v koruně rozlehlého stromu. Ale pak začala noc a světla ulice se rozsvítila. To místo jako by se změnilo.

Pamatuju si na ten den, kdy jsem to spatřil poprvé. Mohlo mi být sotva šest let a vracel jsem se s mámou zasněženou alejí stromů. Byl mrazivý leden a sníh zasypal ulice. Proto jsme šli pěšky touhle tichou ulicí. Představte si ticho, naprosté ticho, přerušované jen zvukem rychlých kroků. Spěchali jsme, kdo ví proč. Snad to bylo tíhou toho místa. Světla za vitrínou zářila a v životě jsem neviděl tolik barev a různých lidí. V ten samý moment se ozvala hudba, naléhavá, lákající.

"Slyšíš to, mami?"

"Ne, jdeme pryč."

A tak ubíhaly roky. Často jsem se vrátil, ve dne, ale to místo se jevilo tak opuštěné, jako by to byl té noci jen sen. A jak plynul čas dále, zapomněl jsem na ten den, přesvědčen, že existuje jen svět takový, jaký ho znám. Zapomněl jsem na fantazii, na nadreálné věci a žil si svůj život dál...

Až do toho dne. Byl začátek dubna a jeden z prvních teplých jarních dnů, za plotem rostly fialky a pampelišky a celá alej kvetla. Zapadalo slunce a já šel pomalým krokem domů. Vlastně už to dávno nebyl domov, byl jsem v tomhle městě jen nic víc než návštěvník. Studoval jsem daleko odtud něco, co mi nedávalo smysl. Všude teď byly studentské bouře... a já se vypravil zpátky. I když jsem si neměl s nikým moc co říct. Tady ale aspoň nebylo nic. Klid.

A když se mraky táhly jako temná hradba po červenomodré obloze, dorazil jsem na roh dvou ulic. Omamně tu voněl jasmín a já se najednou cítil až podivně unavený. Úplně vším.

Cink. Cink.

To byly dveře kavárny. Když jsem ji uviděl, vlatně jsem si ani neuvědomil, kde to stojím. Kavárna
měla dveře natřené na světle zeleno a papírek na dveřích hlásal, že je otevřeno. Začala hrát hudba a jestli jsem byl předtím nerozhodnut, co udělám, teď jsem směřoval přímo do těch dveří. Slunce sotva zmizelo za horizontem, když jsem překročil ten práh.

A svět... zmizel. Možná ne a možná taky ano. Stál jsem v neskutečné místnosti plné lidí, svíček, zvláštních vůni, které jsem nikdy necítil. Vysoko u stropu byly zavěšeny trsy květů takových barev a tvarů, že mi z toho šly jen oči kolem. Chvíli jsem stál jen tak, uprostřed davu, aniž by si mě někdo všiml. Dozněly poslední dva tóny skladby a sál tleskal. A pak ztichl. Ztichl a přišlo ticho, které jsem snad zažil jen tehdy té zasněžené noci. Všechny oči byly na mě.

"Chlapec se zlatými vlasy..."

"Zlaté vlasy."

Zamotala se mi hlava a slyšel jsem jen hlasy opakující ty stejná slova, pořád dokola. Jako kolotoč, který se neustále točí dokola. A na zlatých konících nikdo nesedí, ale hudba hraje dál. A pohybují se nahoru, dolů, nahoru, dolů, dokola. Stále kolem dokola.

Někdo mě držel za ruku, neodvážil jsem se otevřít oči. Ta ruka mě nesla vzhůru, vzhůru do nebes, k těm květinám.

"Otevři oči."

Poslechl jsem. Stála přede mnou dívka v dlouhých bílých krajkových šatech. Splývaly ve vlnách až k zemi. Měla ve vlasech květiny, spoustu květin. A když si všimla mého pohledu, omluvně si jednu vyndala a když se její porcelánová pleť začervenala, řekla, že je asi vzala cestou.

"Cestou?"

"Přesně tak, letěli jsme. Už mě můžeš pustit ruku."

"A co se stane pak?"

"Budeš zpátky."

"A co když tu chci zůstat?"

Zamračila se a v jejích karamelových očí se zablýsklo. "Nikdo se zdravým rozumem tu nechce dobrovolně zůstat," řekla nazlobeně.

"Dobře, ale mám pár otázek..."

"Jen jednu," řekla po krátkém uvažování.

Nadechl jsem se, ale najednou jsem cítil, že už nedržím nikoho za ruku. Svítalo a já seděl na jednom ze stromů v aleji. Lidé se probouzeli a vycházeli ven, vstříc novému dni.

GOODNIGHT TONIGHT - Paul McCartney & Wings - 1979

27. února 2012 v 8:20 | Temi |  Hudba
Haha, písnička dnešního rána n_n~ Nikam se mi nechce, venku je pěkně... ale musím vyrazit až za hodinu a půl, jen hodit dopis na poštu a vzhůru do laboratoří!

Waiting for spring

27. února 2012 v 7:54 | Temi |  Náhodné
Round glasses and pink nails,
trees are blooming,
and I'm waiting here in my favourite print dress.
Finally it seems that the world should take the right turn,
but maybe I am just headed somewhere else.
With lots and lots of different people I've never met.
But hey, it's spring and so,
the flowers are blooming.
The sky is blue,
I'm not with you,
I'm with him.
The clouds are white,
I'm just going away.
Someplace nice.

Sometimes

27. února 2012 v 7:46 | Temi |  Náhodné
Sometimes you...
hate yourself for
hating yourself or hating people
for accepting things the way the are
for stoping
or for not stoping on a sunny day
Sometimes you...
just stand alone in your room
or stand alone in a crowd of people
and you just don't want to talk about it
you just don't want to talk about it.
People will alway hate, people will always love
they'll have their envy too...
Hello world, it's a sunny day.

Around the world. Beatlemanie.

26. února 2012 v 21:02 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Letadlo do Toulousse, pohled z Shanghaie, nákupy v Londýně(shánět nejdrsnější věci), zářijové Kyoto! Milujte tu mezinárodnost! Miluju svůj život.

Jedu si trolejbusem za kamarádkou a v uších mi zní záznam živého přenosu Beatles na rádiu BBC. John říká kraviny, Paul se přidává, George řekne vždycky něco tak, že mě to dostane a Ringovi hází jen banán. A pak hrají, hrají a hrají...

"George, doslechl jsem se, že jste fanda klasiky." "To jste se doopravdy jen doslechl."

"Nejste náhodou někdy unavení tím, že jste Beatles?" "Zív, zív, zív, no-někdy-zív... Ne, nikdy, vůbec."

"A co vám chybí teď, když jste slavní?" "Ježdění autobusem."

*Já jsem Ringo a hraju na bubny, já jsem Paul a hraju ehm-na basu, já jsem George a hraju na kytaru a já jsem John a taky hraju na kytaru... a někdy si hraju i na blázna. *

A teď budu jen vzpomínat na koncert Paula a Ringa a přemýšlet, jaké by to bylo vidět George nebo i Johna. No, to bohužel nezjistím. Záznam není vše. Ale naštěstí tu máme revival, co hraje každý druhý měsíc a taky klub pojmenovaný po liverpoolské řece Mersey, kde pravidelně Beatles hrají ;D

A jedině Beatlemánie mě spasí od hrůzy zvané škola a... OPERAČNÍ SYSTÉMY...

Happy Birthday, George! ☼

24. února 2012 v 23:59 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Happy Birthday, Georgie! I hope you get as much food as you can eat! n_n And jelly babies too~! And I hope that sun shines on you, wherever you are. And we DO love one another, or at least, we are trying to n_n Much love on this 69th Birthday xxx! n_n I wish I could see you live... You would have a concert with Paulie! ♥

George Harrison - It Don't Come Easy

22. února 2012 v 21:43 | Temi |  Hudba
Tyjo, já to odněkud znám, asi z nějaké dávné minulosti:D

Soir de fête

21. února 2012 v 12:38 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Kdo si snad přeloží název článku, brzy zjistí, že s článkem samotným (skoro) vůbec nesouvisí. A kdo snad přesto objeví tu malou referenci v průběhu, tak ten ji objeví.

Dneska je slunečný den a na obloze letěl tryskáč směrem, kam jsem šla (nebo taky ne). Nojo, kráska zlatovláska... To jsem asi já. Probudila jsem se příliš pozdě, než abych šla ještě na přednášku z fyziky. A tak jsem jen čekala před menzou a bez brýlí mžourala na všechny kluky kolem. Bišíci. Nebo taky ne, nemám brýle.

Seděli jsme tam, já s úsměvem, že je dneska pěkný den. Ach jo. A když jsem nedojedla oběd, kluci(a Káťa) se na něj vrhli a dojedli to. "Budeme s tebou chodit na oběd častěji." "Ehehe..."

A vedle mě princezna Káťa a princ. A já, v košili se špicatým límcem a tlustým bílým svetrem. A ne, nemám o čem psát...

"Ahoj, já jsem ... nezašla bys někdy ven?"
"Ehehe."

Ne, nejsem stavěná na to, abych odmítala kluky. Svět se točí dál a já jdu pryč. Počtvrté dokola s Abbey Road v uších.

A v papírnictví nekoupím snad jen to, pro co tam jdu. Ale mám obálky... Teď už nejen krémové, teď už i mintové. Dvacet mintových, devatenáct krémových. Zásoba na dlouho dopředu. Venku je stále krásně... Pustím si hudbu z Amelie. A dělám kroky do rytmu, mrkám na lidi, házím vlasama, ruce plné desek a sešitů...

Jo, něco končí a něco začíná. Ale dneska, dneska už jsem cítila, že jaro se blíží!