Leden 2012

The Guess Who - Shakin' All Over

31. ledna 2012 v 23:29 | Temi |  Hudba
Jo, haily, dneska mi tahle písnička přišla vhod...

Jen si kreslím VIII.

31. ledna 2012 v 0:39 | Temi |  Náhodné
Summer skies where have you gone? Blue sky, fluffy clouds, lying on the grass, sun up high,
summertime, have you lost your way?

Many kinds of people

30. ledna 2012 v 22:43 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Moudrost se nezrodí, moudrost se získá. A nikdo to stále nechápe.

Dneska je jeden z těch dní, kdy nevím, jak jsem se měla. "Jak se máš?" ptá se někdo. "Dobře, fajn, jde to, v pohodě." říkám. Jsou i dny, kdy říkám "Špatně, blbě, nejde to, nic moc." A je to upřímné. Ale na co být upřímný v této pitomé otázce.

Nijak se nemám. Dneska se nijak nemám, děkuji.

Lidi lžou, pořád. Někdy dokonce nevědomky, nebo to v tu danou chvíli považují za pravdu. A mění se. Pořád se všchni mění. A mě je špatně, dneska jsem jako Alenka, padající králičí norou někam hluboko... Ale kdo ví, jestli je dole Říše divů... Spíš je tam Říše problémů...

Koupila jsem si kytky, další kytky do vlasů... Když si je dám všechny do vlasů, vypadám jako víla Amálka. Zvlněné medově-zrzavé vlasy... A v nich starorůžové látkové květy, dělají mi korunu. Jaká ubohá Amálka tu stojí v pomačkaném tričku a kraťasech.

Amálko, přestaň myslet na všechno.

Jak ráda bych zapomněla.

Tak zapomeň.

Nejde to...

Kam to všechno zmizelo?

29. ledna 2012 v 22:55 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Sedím tu. To je asi jediné, jak popsat svou současnou situaci, sedím tu smutná? Zklamaná? Možná... Je však jisté, že sedím. V jiné paralelní realitě třeba nesedím, ale tančím. Ale v této jen sedím. Jednoho dne asi nad tím vším jen zakroutím hlavou, však... A asi nemá cenu litovat - nemůžeme to změnit... A jde o to žít dál.

Proč je všechno tak moc komplikované? Stačilo by mi ...pár informací a byla bych volná jako pták. Nic víc ani nechci. Jen víc volnosti. Jediné přání.

A vlastně taky léto.

The Beatles - Bad Boy

29. ledna 2012 v 9:39 | Temi |  Hudba
Rockin' n rollin' :D

Svědectví

29. ledna 2012 v 2:41 | Temi |  Náhodné
Vím, co se stalo mezi 2:30 a 2:35 včera ráno.
A tato věta samotná dokázala zastavit všechny v jejich pohybu.
Jako by i déšť venku ustal, všechno s t á l o.
N E H Y B N Ě.

Upadl šálek, všechno se prolomilo. Mezi tříštícími se střeby běžely páry noh.
Všechny běžely a hlasy se ptaly, jeden přes druhý. Nebylo slyšet vůbec nic.

Počkejte. KAP KAP KAP

Venku tma jak v jámě
na okně hořela svíčka
a venku
za oknem
v parku
stáli dva muži
bavili se o něčem
nevím
jeden držel v ruce lampu
a druhý měl kabát od bláta
vylezli na lavičku
a ta zmizela


Priscilla Ahn - When You Grow Up

28. ledna 2012 v 23:35 | Temi |  Hudba
Už kvůli tomu králíkovi...

Jen si kreslím VII.

28. ledna 2012 v 20:21 | Temi |  Náhodné



Pole slunečnic

28. ledna 2012 v 17:13 | Temi |  Náhodné
Pozdní letní odpoledne. Představme si třeba pole slunečnic, nebo třeba vlčích máků. Je to na vás, co je vám bližší. Hned vedle je malý les a za ním vede silnice. Nepřirozeně tichá. Tak tichá, že máte pocit, že jste poslední člověk na zemi. Avšak je tu tlumený zpěv ptáků a cvrčků. Spousta květin, ležím mezi nimi. Čekám na něco? Otázka tu je, ale odpověď jako by nepřicházela. Krok, krok, krok. Pomalu se sunoucí kroky, šustění rostlin.
Je doopravdy horko, vzduch ztěžkl. Otevřu oči a posunu slamák.

Vstanu.

Stojíme proti sobě, usmívá se. Usmívá je naprosto normálně. "Máš ve vlasech slámu..." natáhne ruku, naprosto zlehka, snad chce tu slámu dát pryč.

Ale ohradím se, nevím proč, jako bych už neovládala toto tělo. Ohradím se a s naprosto nepřirozenou silou narazím svou ruku do jeho paže. Otočím se a běžím skrz pole. Běžím a slyším jen sůj zrychlený dech. Pronásleduje mě.

Zakopnu.

Ztratím botu, postavím se, běžím dál. Bez zastavení.

Nebe se zatahuje, vbíhám do lesa, pomalu zapadá slunce a tady, mezi stromy vidím strašidelný obrys toho, co mě kdysi pronásledovalo. Vídím to v jiných barvách. Klopýtám o kořeny. Spoustu škrábanců a špíny. Les končí.

Jsem na silnici, je tma. Ticho, něco očekávám. Jen teplý letní vánek. A naprosté ticho. Zoufale mávám rukama, ale silnice je prázdná. Je blízko. Každá část těla se třese, snad v dálce slyším jeho kroky.

A pak se objeví světla, vbíhám do silnice, auto smykem brzdí. "Prosím, kamkoliv." Přikývne, rychle nastoupím, zabouchnu dveře. "Rychle." Šlápne na to a něco tvrdě udeří do karoserie auta, ale nezpomaluje, teď nezpomaluje.