Červenec 2011

Dnešní den shrnutý zhruba

27. července 2011 v 0:54 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Jako ztracená umělá kopretina pod obrubníkem na tiché ulici.
Jako píseň z okna řadového domku, o které nevíte, jestli je- nebo není.
Jako zvuk kostelních zvonů v divnou hodinu, bez důvodu...
A ten zápach kouře linoucí se ulicí- bez lidí. Jen stromy...
A je cítit léto.
A i když se ta ulice tváří strašidelně, tak se nebojíte.
I když cítíte, že je něco špatně.
A když se otevřou dveře jednoho domu a vyjde člověk, kterého znáte, víte, že to není náhoda.
Vyměnit úsměvy a pozdravy a každý svou cestou dál-
ale kde se tu vzal?

A o dnešku bych toho mohla napsat víc, ale. Asi ne. Navíc to byl včerejšek.

Antonio Carlos Jobim - Tempo do mar

27. července 2011 v 0:10 | Temi |  Hudba
*_________* Píseň, co kreslí příběhy

Louis Armstrong - He Like It Slow (1926)

26. července 2011 v 16:39 | Temi |  Hudba
1926 n_n

I. Jazz.

26. července 2011 v 15:30 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
I.
Malé městečko na nábřeží, strmé uličky se vinou po útesech a mezi domky bílými jako křída se ozývají lidské hlasy, smích, hudba a šumění moře. Stála nad schody, na samém vrcholu útesu a jemný vánek si hrál s jejími vlasy. Zvonek pekařství kousek odtud zazvonil.

Klíč, svěřil jí klíč. Ale k čemu patří? Napadlo ji snad sto možných řešení- je to snad klíček k zámku na jeho kole? Klíč k jeho domu? K jeho... srdci? Ale to byla právě ta potíž s tím klíčem. Zkusila snad všechno možné a nikam jako by nepatřil. Ptala se ho každý den a on se jen smál. Copak si z ní jen utahoval? To by mu nedarovala!

Znova přešlápla a zhoupla se na podpadku, opírajajíc se o zídku, za níž se útes svažoval několik metrů do nižší ulice.

Měl zpoždění. To se jí nezamlouvalo. Ostatně od těch dob, co jí svěřil klíč, měl zpoždění vždycky. A poslední dobou se zdálo, že to trvalo déle a déle.

A najednou ji to popadlo. Proč by na něj měl věčně čekat? Půjde k němu a zjistí, proč mu to tak trvá!

Okamžitě se dala do běhu, sbíhala schůdky a dostala se ze slunečního světla do příjemnějšího stínu. Postupně zpomalovala chůzi a musela chvíli přemýšlet, kudy jít. Byl tak tajnůstkářský!

A najednou je spatřila. Dveře ve zdi. Ta zeď byla vysoká a stála tu už určitě dobrých třista let. Nebo více? Na první pohled obyčejná úzká ulička, zastíněná jen tou zdí a domy, které k ní neměly okna. Proč taky mít okna k nějaké zdi, když na druhou stranu bylo moře? A přesto tu byly ty dveře.

Přišla k nim blíže, aby mohla nakouknout... Byly to totiž dveře do zahrady- vyrobené z kované mříže. Uchváceně koukala- zahrada byla plná květin a krásných barev. Vypadala jako jeho básně, co jí vždycky psal. Ale vážně! A čím déle koukala přes mříže do zahrady, tím víc si tím byla jistá.

A pak ji to napadlo. Vzala klíč a zkusmo ho strčila do dírky dveří.

Pasoval perfektně.

Jako ve snu vstoupila do zahrady, prošla kolem keřů hyacintů a ke svému překvapení se s ním málem srazila.

Koukali se dlouho z očí do očí. Usmál se.

"Ten klíč, proč?"

"Věděl jsem, že to tu najdeš, proto jsem ti ho svěřil. Protože jako jediná najdeš i cestu do mé duše."

Nevěděla, co odpovědět. Byla to snad další hádanka?

"Vezmeš si mě?"

Přikývla.

Zvedáme svůj pohled z barevné zahrady za zdí, sledujeme malé střechy domků... a vidíme nebe. Široké modré nebe.

Na léto roku 1926 nikdy nezapomněla. Byl to začátek jejího nejkrásnějšího období života.

Lidé na zastávce

22. července 2011 v 23:11 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Life is like a roller coaster. Up and down, up and down. You're just having fun at one point- but then it makes you sick.

Stačí stát na zastávce a pozorovat lidi kolem. Kam asi cestují? Za kým? Proč? Viděla jsem takového pána- a nevím proč mi ho bylo líto. Takový vysoký v kožné bundě, střední věk, nic extra- ale tvářil se tak divně nervózně a měl obří kytici zabalenou v papíru. Kdoví, jak to dopadlo. Za mnou se bavily dvě paní neidentifikovatelným jazykem- doopravdy netuším, co to bylo za jazyk. Asi nějaký slovanský? Netuším.

A kam se propadlo moje sebevědomí? Do pekel asi. Ale cosplay mám krásný tojo...

Bokura Ga Ita - Kimi Dake Wo

22. července 2011 v 9:58 | Temi |  Hudba
Tohle už jsem neslyšela pořádně dlouho... o.o Aspoň dva, tři roky určitě=)

Revived by "mocný spam"

22. července 2011 v 1:23 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
(by me)
Takhle jsem se tvářila půlku dne a vůbec, kapky deště mi jen přidaly... Ale pak přišel mocný spam...
(by haily)
A teď už mi je jedno, že je skoro půl druhé, protože jsem konečně pryč z kyselé nálady.. n-n A snad přejde i art blok!

----
Zamračený obličej si dokreslím i sama,
ale úsměv mi může nakreslit jen někdo druhý.
C:

Díky, haily n_n

The Beatles - Julia

21. července 2011 v 22:18 | Temi |  Hudba


Naff off, you nitwit!

21. července 2011 v 13:14 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Jako den za deště, když sedíte v bratrově pokoji a přemýšlíte, co vlastně napsat, aby to mělo trochu smysl- a ono to smysl nedává. Jak se asi cítí moji rodiče, když se bavím s jejich známým o lidech a jménech, které jsou slavné, a oni je neznají? "Ah, naše dcera je well good?"
Ale já jsem si připadala cool. COOL, cool:D Tak si vlastně připadám pořád, když využiju své znalosti z dějin výtvarného umění. Ah, tenhle architekt je... blabla. Achjo, vážně bych chtěla mít ateliér, nebo místo, kde bych mohla vytvářet některé věci. Šplíchání po botech doma v předsíni a následné uklízení nesmírného nepořádku mě v tom utvrdily. Chci mít místo, kde budu moct házet barvu na stěnu, tak.
A pak také... kreslit komiksy~ I když na to nepotřebuju speciální místo.

Včera jsem byla v depresi a neoblíkla si dopoledne šaty. Důvod divní týpci. Chtěla bych žít na lepším místě...
Ale no proublem, jsem z toho venku, šaty zase beru a dneska razím na výstavu.