Červen 2011

The Beatles - I Just Don't Understand

30. června 2011 v 23:10 | Temi |  Hudba

Oh Johnny's voice <3

I ♥ soud. Řízení na celý život.

30. června 2011 v 22:14 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Ten nadpis... Je na jednom velkém billboardu v Brně- nevím proč, ale vždycky mě rozesměje. Je to takové náhodné.

Dneska jsem zmokla. Celkem dost zmokla, prostože pršelo hodně a deštník moc nepomohl... Ale co, bylo to nakonec fajn. I ti důchodci se na mě dívali lítostivě... Kam to svět spěje- a na ulici mě zdraví úplně cizí lidi...

Tak si jdete v dešti- je to nakonec fajn, máte jen kraťasy, žabky a plátěnou košili. Šňůrku ve vlasech nepočítám... V uších máte ipod (a děkujete za délku svých vlasů, ipod to takhle přežije)... V uších hrají Beatles. A je najednou fajn. Na chvíli jde takhle zapomenout na všechno. Úplně na všechno. Zapomenout na všechno se většinou nehodí, tedy pokud nejsou váš život jen starosti... Ale na chvíli, pět, deset minut je fajn vypnout.

Beatles mi taky připomněli včerejší koncert Ringo Starra. Víte, když začal hrát "ty písničky od té kapely, jak v ní byl předtím", tak jsem koukala. Jen koukala, neschopna ničeho. To je jeden z nich, došlo mi. Jeden z těch 4, co spolu hráli. Co byli tak dobří, tak slavní, tak talentovaní. On znal Johna. A Paula. A George. Zažil všechny ty fotky, co si je pořád prohlížím (a prohlíží si je i další tisíce dívek na thumbru).

Asi končím, jo pokazil se mi počítač. Mám ještě notebook, ale... No achjo, já teď nemůžu normálně kreslit. Tedy jde to, tablet funuje i na notebooku, ale... Ale...

Ještě pořád můžu šít.


The Beatles - From Me To You

29. června 2011 v 12:06 | Temi |  Hudba


No hard feelings

29. června 2011 v 0:04 | Temi |  Náhodné
They like me, but they don't love me.
They don't like me, but they don't hate me.
They say I'm beautiful, but I'm not the girl they would fall for.
They like being with me, but they don't need being with me.
They don't mind me, but it's just because they don't care.
No hard feelings.


Dream catcher

27. června 2011 v 21:16 | Temi |  Náhodné

What we seek is sometimes so near, yet so hard to accomplish.

"They all give their troubles to me, I lock them in my head and lift them to the stars, so they can reach their dreams. But they don't. They all turn their heads and jump off. Walk away and their voices talk about the distance of the dreams."

Dream catcher sat alone on clouds, his net hanging down at night.

"What do you wish for?" He kept asking and asking, but nobody heard him. "I'll grant your wishes," he said.

"You don't exist," the voices replied. "And even if you did, we are too lazy to find out."

So since then, he only listened to them. Listened and listened every night- but never spoke. And they asked many questions every single day, he catched them all to his net and the dreams turned into little stars. He hanged them to the sky to lead the voices. But they never understood.

"Sleep tonight," said one voice at one certain moment, when the dream catcher was very tired. It took him by suprise, because nobody has ever spoken to him in this way.

"How long have you been catching dreams?" The voice continued. A long moment of silence fllowed the question.

" Forever," said the dream catcher finally.

"Then you should sleep."

Never he thought somebody would be worried about him.

And he went to sleep.

The voice held the net that night. However it held it too lightly, so when the voices started asking, it replied. It wanted to say the truth, but in the end, it kept only lying. And by the midnight, the voices started to eat the dreams from the sky as the lies weren't enough. The dreams that belonged to somebody else. The dreams that were supposed to lead them. They ate and ate. It felt nice at first, but then the emptiness came. Many stars were gone by the morning, but the voice with the net never noticed.

When he woke up again, he found out. "I see your good intentions, but I'll hold this net forever, as only I can catch the dreams."

(...)

Zdálo se mi, že tu poslední dobou nejsou ty staré dobré články bez předmětu, bez myšlenky, bez reálného světa.

Life is love

27. června 2011 v 16:09 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Svět je plný malých věcí, které nevidíme. Vidíme je totiž až ve chvíli, kdy už nejsou. Nebo vidíme jen věci druhých, a ty své ne.
But come on. I'm still here. You too- don't lie. We are alive. We are not ill. There is no war going on in here. There is at least one person who loves you. We can see. We can say our opinion. Love is real, real is love. We have our homes. We have clothes we can wear. We have friends we can call. We have body of our own. We have future.

But still- all we see is...

Your sky is less cloudy.
Your sun shines more.
My stars are gone with the morning.
And your bird can sing!

...isn't it sad?

John Lennon - Bless You

26. června 2011 v 22:14 | Temi |  Hudba
Protože kopíruju haily :D (To nevíte?)

Dráma je fáma - ať žije slepičárna!

26. června 2011 v 20:31 | Temi |  Zajíc na měsíci (Já, já, já!)
Drazí zajíci,
po dlouhé odmlce opět píšu nějaké ty řádky... (a že to trvalo). Poslední dny a vlastně i týdny jsem šťastná: Nová škola je krásná, nová, moderní- a pozor: O bišíky není nouze! ...To je tak zvlášní pocit. Teď už vlastně studuju vysokou, oficiálně. A dneska mi zase bratranec vykládat zhruba o tom, co se v prváku bere. A ono to nezní zase tak strašidelně. Je jasné, že budu muset makat - ale je to přece škola a život je boj - eh?

Ale o škole se teď tak bavit nechci. Protože začalo léto a mám před sebou taaaakhle velké prázdniny. V pátek jsem odjela do Prahy, protože jsem se rozhodla, že se nemá cenu nutit se chodit na nějakou party, kde nejsou zajímaví lidé. No dobře, možná jim trochu křivdím, možná i více- ale můj pátek byl rozhodně o dost zajímavější n__n Co vám mám psát? V hlavní roli Rowie a Haily a také- Beatles. Nakonec vlastně i Kazuki a Tessu... Ale to je asi na delší vyprávění... Vlastně jsem si chtěla zapisovat vzpomínky. Ale prostě. Něco zachytit nejde... Mám chuť je všechny vidět znova n_n

Přecejen se teď ale musím vrátit ke škole. Víte, na co se těším? Klučičí kolektiv! Ne, nejsem zoufalá, abych se zamilovala i když to možná trochu taky, ale tady jde o to, že jsem neustále v holčičím kolektivu. A znáte to. Hádky, tiché pomluvy, vymýšlení, intriky. Jasně, kluci mají zas jiný mouchy... A přecejen- nakonec, všichni jsme lidi... Ale změna prostředí každému prospěje? Známka toho byla snad i sobota- o které jsem stále přesvědčená, že šlo o naprosto dokonalý den! Z míry mě najednou začaly vyvádět články z jiných blogů a názory mých kamarádek. Nebo to jen značí, že jsem naprosto mimo, slepá a hluchá? ;_; Já jsem myslela, že jsme se hezky sešly, pokecaly, vyfotily miliardy fotek a tak.
Ano- je pravda, trochu jsem některé lidi zanedbala... Ale to je jak s Animefestem: Jak jsem tehdy sprintovala na svou soutěž, do maida, na vyhlášení, do maida... a volalo mi tolik lidí, až se mi vybil plně nabitý mobil.

PS: Líbilo se vám divadlo?

Tak, jdu žvýkat Cini Minis a už nepiště žádné srdceryvné články, nebo budu mít chuť se všem omluvit. A když už vymýšlíte pomluvy, tak buďte aspoň kreativní! Víte, jak by bylo super se o sobě dozvědět, že tajně schovávám nebohým starým babičkám jejich brýle a mám úchylku na křupavý chleba?

Jednoho dne se třeba naučím, jak zajistit, aby mě nikdo nenesnášel - to znělo egoisticky co? Tak snad zajistit, aby byli všichni lidé šťastní? To zní utopisticky. Co sakra tedy chci? Nechci hádky. A to je jisté.

"Vy jste slepice?" ...to je věta, díky které jsme si všichni zapamatovali našeho francouzštináře. A! Víte, že měl pravdu? Vy jste slepice? Nejste! Tak se přestaňte klovat a kokodat... Doufám, že jsem se tím nikoho nedotkla. A kdyby ano, tak ať mi to prosím napíše- myslím to doopravdy vážně. Nestojím o další pomluvy! Ať mi to napíše a já mu příště donesu čokoládu.